Organické názvosloví

Elektrický náboj, který by se nacházel na atomu prvku, kdybychom elektrony každé vazby přidělili elektronegativnějšímu prvku. Například oxid uhličitý CO₂ se skládá z jednoho atomu uhlíku a dvou atomů kyslíku. Atomy jsou vzájemně spojeny dvojnými vazbami. Jelikož má uhlík nižší elektronegativitu (2,55) než kyslík (3,44), náleží elektrony z vazeb kyslíkům. Oba kyslíky mají tedy v oxidu uhličitém formální náboj -2 a uhlík má formální náboj +4. Celkové oxidační číslo molekuly je vždy rovno nule! Stejně tak oxidační číslo prvku je také nula. Vodík má ve většině sloučenin oxidační číslo +1. Oxidační čísla prvků v různých skupinách sloučenin jsou zapsána v nadpisech. V následujícím textu budeme oxidační čísla značit římskými číslicemi.

Křížové pravidlo

Při tvorbě vzorců oxidů lze použít tzv. křížové pravidlo. Postup je následující:

• Napíše se oxidační čísla nad jednotlivé prvky, nad kyslík -II a nad druhý prvek číslo podle názvoslovné přípony
• Křížově se pod druhý prvek napíše stejné číslo arabskou číslicí, tato čísla se obě píší kladná!
• Pokud lze arabská čísla krátit, zkrátí se
• Jedničky se do konečného vzorce nepíší

Jedná se o dvouprvkové sloučeniny kyslíku s elektropozitivnějším prvkem. Dříve se označovaly jako kysličníky. Příklady oxidů jsou v tabulce níže, všimněte si, že oxidační číslo celé sloučeniny je rovno nule
Například výpočet oxidačního čísla pro Al₂^-IIIO₃^-II - je: 2*3 + 3*-2 = 0

Sulfidy jsou dvouprvkové sloučeniny síry s elektropozitivnějším prvkem. Jelikož má síra v sulfidech stejné oxidační číslo jako kyslík v oxidech, tvoří se jejich názvy a vzorce obdobným způsobem. Ve starší literatuře se můžou být sulfidy pojmenovány výrazem sirníky.

Halogenidy jsou dvouprvkové sloučeniny halogenů (flouru, chloru, jódu, bromu) s elektropozitivnějšími prvky, též se jedná o soli halogenvodíkových kyselin. Jedná se tedy o fluoridy, chloridy, jodidy a bromidy. Oxidační číslo halogenu je vždy -I, oxidační stav elektropozitivnějšího prvku v halogenu tedy přímo odpovídá názvoslové příponě.

Hydroxidy jsou tříprkové sloučeniny, kdy jako aniont vystupuje skupina (OH)^-I. Formálně vznikají odtržením jednoho atomu vodíku od vody. Maximální oxidační číslo třetího atomu (kationtu) je v hydroxide rovno čtyrem. Dříve se označovaly jako louhy.

Hydridy jsou dvouprkové sloučeniny vodíku. Jsou to jediné významné sloučeniny, ve kterých se vodík většinou vyskytuje v oxidačním stavu -I (většinou se vodík vyskytuje v oxidačním stavu +I). Lze je rozdělit na dvě hlavní skupiny: Iontové hydridy a kovalentní hydridy.

Iontové hydridy

Iontoé hydridy jsou sloučeninami vodíku s elektropozitivními prvky (zpravidla alkalickými kovy a kovy alkalických zemin. Název se skládá ze dvou slov, prvním je podstatné jméno hydrid a druhým je přídavné jméno s příslušnou názvoslovnou příponou. Z povahy prvků I. a II. A skupiny se tyto vyskytují jen v oxidačních stavech +I a +II.

Kovalentní hydridy

Kovalentní hydridy, někdy také označované jakou sloučeniny vodíku s prvky III. až VII. A skupiny. Vodík se může vyskytovat v oxidačním stavu -I i +I, vždy záleží na elektronegavitě druhého prvu (když má menší hodnotu je vodík v oxidačním stavu +I). Názvy těchto hydridů se tvoří z kořenu latinského názvu druhého prvku a přípony -an, viz tabulka níže.

Formálně mezi hydridy patří i většina bezkyslíkatých kyselin (jedná se o sloučeniny vodíku s prvky VII. A skupiny). Názvosloví těchto sloučenin se věnujeme o kapitolu níže.

Bezkyslíkaté kyseliny neobsahují kyslík, jedná se o sloučeniny vodíku (s oxidačnímm číslem +I) a alespoň jednoho nekovového prvku. Názvy těchto látek se tvoří z podstatného jména kyselina a přídavného jména vytvořeného z názvu sloučeniny nekovu s vodíkem s koncovkou -ová. Toto platí, jedná-li se o vodné roztoky. Pokud se látka vyskytuje v plynném skupneství, vypouští se podstatné jméno kyselina a připojuje se přípona -ovodík. Tato skutečnost se někdy označuje v závorce za vzorkem: aq (z latinského aqua) se píše k vodným roztokům (kyselinám) a g (z latinského gas) se píše k plynům.

HBr(aq) - kyselina bromovodíková x HBr(g) - bromovodík

Kyslíkaté kyseliny, někdy také oxokyseliny jsou tříprvkové sloučeniny obsahující vodík H(v oxidačním stavu +I), kyselinotvorný prkvem M (s kladným oxidačním číslem) a kyslík (v oxidačním stavu -II). Název se skládá z podstatného jména kyselina a z přídavného jména, které charakterizuje kyselinotvorný prvek. Oxidační číslo kyselinotvorného prvku je vyjádřeno názvoslovnou příponu ný-, natý-, itý-. atd.
Počet vodíků je vyjádřem pomocí řeckých předpod di-, tri-, tetra-, penta- atd.
Kyseliny fosforu a arsenu jsou zpravidla trojsytné, obsahují tedy tři atomy vodíku.
Jedinou výjimkou v pořadí prvků v kyselinách je kyselina fluorná, která se kvůli elektronegativitám fluoru a kyslíku píše HOF a ne HFO.

Soli jsou iontové sloučeniny, které vznikají odtržením vodíků z molekul kyselin. Pokud se od molekuly kyseliny odtrhne pouze část vodíků, vznikají tzv. hydrogensoli.

Názvy solí

Názvy solí se skládají z podstatného jména, které je odvozeno z názvu kyseliny. U názvu kyseliny se zkrátí "á" na konci a přidá se "n". Např. sůl od kyseliny chlorné se nazývá chlornan, sůl od kyseliny dusité se nazývá dusitan. Jedinou výjimkou je sůl odvozené od kyselin v oxidačním stavu VI., např. sůl odvozená od kyseliny sírové není sírovan, ale jen síran.
K podstatnému jménu se přídává přídavné jméno, jehož přípona odpovídá axidačnímu stavu katintu v soli.

Hydrogensoli

Jak již bylo v úvodu naznačeno, nemusí se vždy odtrhnout od molekuly všechny kyslíky. Pokud se jich odtrhne jen část, mluvíme o hydrogensolích. Např. když se z kyseliny dihydrogenuhličíté H₂CO₃odtrhne jen jeden vodík, vzniká nám hydrogenuhličitan, ten má vzorec HCO₃^-. Od kyseliny trihydrogenfosforité mohou vzniknout kromě fosforitanů ještě hydrogensoli hydrogenfosforitany HPO₃^2- (odštěpeny dva vodíky) a dihydrogenfosforitany H₂PO₃^-(odštěpen jen jeden vodík).